3D televize

S trojrozměrnou, čili 3D televizí se zatím spíše experimentovalo, velcí výrobci televizí ale už pracují na nových řadách luxusních televizorů, k nimž přidají speciální 3D brýle pro sledování 3D obsahu, případně bude možné sledovat obraz dokonce bez brýlí. Princip fungování 3D televizí je přitom stejný jako u běžného stereoskopického zobrazování fotografií – ať jde o zobrazování posunutých snímků, nebo určených pro to které oko.

Experimenty ukázaly, že právě sledování posunutých snímků umožňuje rozšíření zorného pole a zlepšení hloubky stereoskopického efektu. Pro toto zobrazování byly vyvinuty brýle se speciální prismatickou optikou. Dílčí snímky jsou v tomto případě rovněž přehozeny. Princip funguje i pro pohyblivé obrazy, je tedy teoreticky použitelný i pro televizi, ale vyžaduje speciální řádkový rozklad.

Pozorovaný obraz tvoří dva dílčí obrazy, anaglyph, snímané současně dvěma kamerami, které jsou klasicky pro tuto technologii horizontálně posunuty o vzdálenost očí.

V kinematografii nebo projekční televizi se dílčí obrazy promítají na plátno přes barevné filtry (zelenomodrý a červený). Divák sleduje obrazovku brýlemi se stejně barevnými skly. Tato barevná filtrace zajišťuje, že každé oko vnímá jen příslušný dílčí obraz a v mozku se vytváří prostorový vjem. V případě barevných obrazů může tento způsob separace zkreslit barevný vjem výsledného virtuálního obrazu.

Postupně vznikala celá řada variant tohoto systému s různými barevnými kombinacemi. Existují i možnosti polarizačních obrazovek s brýlemi s polarizačními filtry, jde však stále o poněkud dražší princip. Nebo existuje metoda postupného stereoskopického zobrazování dílčích obrazů se zatemňováním. Průzory levého a pravého oka se postupně zatemňují a otvírají synchronně se střídáním dílčích obrazů. Potřebný synchronizační signál je obvykle vysílán v pásmu IR záření, což může prakticky omezit pozorovací prostor a počet diváků. Technickou realizaci lze zajistit např. brýlemi s přepínanými LCD. U této verze je pozorovací úhel větší.

Zvláštní případ představují zobrazovací systémy HMD (Head Mounted Display). Jejich základní částí jsou brýle tvořené dvěma LCD, případně OLED zobrazovači. Obvykle jsou montovány do speciální přilby. Zobrazují obrazové signály odpovídající dílčím posunutým obrazům. Technologie umožňuje zobrazování 3D filmů, ale častěji je používána pro vytváření virtuální reality.

Vysílání vhodného signálu pro 3D televizi lze v době digitální televize realizovat poměrně snadno. Digitální obrazové signály levého a pravého dílčího obrazu jsou na produkční straně v příslušném multiplexu kódovány samostatně a přenášeny v transportním toku, jehož přenosová rychlost musí být přirozeně vyšší (cca 10 Mb/s). Na přijímací straně je potřebný přijímač se dvěma dekodéry MPEG-2 (přijímač umožňující funkce PIP, PaP s oběma online obrazy) a nejlépe 100(200)Hz rozkladem, z něhož musí být také odvozen rovněž synchronizační signál pro IR řízení zatemňovacích brýlí diváka.

Existují i systémy, které nevyžadují pro vytvoření prostorového vjemu obrazu speciální brýle. I v těchto technologiích je počet diváků, sledujících obraz, omezen na limitovanou oblast, ve které se prostorový vjem projevuje. Takových systémů již byla vyvinuta celá řada. Většinou využívají principu a technologií rastrových optických (čočkových) elementů. Lze je dělit podle různých kritérií.

Ještě existují autostereoskopická zobrazení pro 3D televizní zobrazovače, tato technologie byla použita i pro monitory počítačů. Vznikly už prototypy plazmových i LCD zobrazovačů, které umožňují auto-stereoskopický vjem pomocí dělených svisle orientovaných čočkových rastrů na čelním skle zobrazovače. Tento rastr umožňuje tzv. optické adresování odpovídajících dílčích obrazů k levému a pravému oku diváka. Stereoskopický vjem se však uplatňuje jen v omezeném prostoru. Nutnou podmínkou je potřebné počítačové zpracování obrazového signálu, které pomocí sofistikovaného softwaru umožňuje vytvářet v reálném čase z přenášeného dvoukanálového 3D signálu střídající se proužky levého a pravého dílčího snímku